Kdo je energetik ve výslužbě?
Na této stránce o něco níže píši o svém životě, o podstatné části těch sedmi desetiletí, věnované odborné práci. Trochu jsem si při této příležitost zavzpomínal, připoměl můj tým kolem roku 1989, kdy jsem ukončil v EGÚ svůj zaměstnanecký poměr.
Co je důležité, mým odchodem dílo, jemuž jsem pomohl na svět nezaniklo, díky Jiřímu J., který štafetu převzal, úspěšně pokračovalo a dosahovalo stále vyšší úroveň. Malinko jsem i tomuto vývoji napomohl jako soukromý expert, který s ústavem nadále patnáct let spolupracoval.
Od této doby uplynulo dvacet let a mnohé za těch mladých mužů a žen na obrázku nahoře už odešlo do důchodu, štafetu Jiří předal svému nástupci, dalšímu v pořadí. Tým je z velké části nový, ale velice mě potěšilo, že na iniciátora poutavého programu matematického modelování elektroenergetiky nezapoměl. K mým osmdesátinám mi blahopřáli, jako jeden muž.
Rád bych jim zde popřál úspěch, čeká je nelehká, ale mimořádně zajímavá a poutavá práce, která má určitě smysl a hodnotu. Občas se k nim ještě připojím, občas se s chutí seznámím s tím, kam vykročili, kam došli, ale nejsem si jist, že ještě s nimi oslavím další jubileum.
Virtuální rozhovor 1: Imrich Lencz, energetik vv
V tomto virtuálním světě mě u příležitosti mého životního jubilea navštívil virtuální reportér (VR), aby mi položil několik otázek s cílem jakési bilance mého odborného života. Rád jsem mu odpovídal, konec konců můj životní příběh, nebyl až tak nezajímavý. Posuďte sami!
VR: Inženýr, kandidát ekonomických věd, vědecký pracovník - doktor technických věd, koordinátor velkých státních úkolů vědy a techniky, expert Evropské komise, to je toho na jeden život až dost! Ale jak to bylo, jak se to seběhlo?
IL: Můj vývoj nebyl zdaleka přímočarý. Mé dětství je spojeno s malou vesnicí, Jelšovcemi (původně Jagersek) na Slovensku, v Ponitrí, pocházím z rodiny vesnického kantora, který své tři děti vypravil už před druhou světovou válkou za vzděláním do Bratislavy, do gymnázia. Středoškolský internát, v němž jsem od roku 1942, od svých 12 let bydlel, ovlivnil můj život, rozhodl o mém budoucím zaměření. Bez nucení, zcela samovolně v něm fungovali „samovzdělávací kroužky“, seznámily mě se základy radiotechniky a elektrotechniky (dnes by se řeklo: elektroniky). Plně mě zaujaly, na celý život.
S mojí odbornou orientací to tedy bylo od počátku jasné, jinak jsem však měl v mládí velmi mlhavé představy o „velkém světě“, můj obzor vesnického kluka byl velmi omezený, největšími autoritami světa byli pro mne vesnický farář, notář a ředitel školy.
A můj odborný vývoj málem skončil u vyučení elektro-, nebo radiomechanikem. V r. 1944 se k nám zvolna blížily válečné události a otec – velmi moudře – nás už na podzim nepustil do ohroženého hlavního města, do kvarty jsem se zapsal jako externista (náš internát dostal při bombardování plný zásah a zmizel ze světa). Můj strýc Pavel, hlavní montér Slovenských elektráren dostal zajímavý nápad, abych nezahálel, sjednal mi téměř roční praxi na obvodní služebně této organizace. Díky svému ranému koníčku jsem už docela slušné znalosti elektrotechniky a tady jsem je mohl plně uplatnit v praxi. Probíhala elektrifikace Slovenska, zřizovali jsme přípojky, elektroinstalace, opravovali poruchy. Opravdovou školou života se staly měsíce po přechodu fronty, po osvobození. Od rána do noci jsme opravovali rozstřílené rozvody elektřiny, vedení, transformátory… Byl jsem ve svém živlu a měl jsem v úmyslu vyučit se a nastoupit v tomto oboru. Otec mě ale přece jen přesvědčil, abych ve studiu přece jen pokračoval.
Na podzim jsem nastoupil v Nitře do kvarty, ale elektřina mě už měla pevně v hrsti; můj dobrý strýc mi opět vyjednal odpolední praxi v jedné prodejně a opravně elektrospotřebičů a rádií, u fy. Chaternuch, – trávil jsem v ní prakticky každé odpoledne, každou volnou chvíli.
Vyzbrojen takto získanými praktickými vědomostmi se mi podařilo složit nelehké přijímací zkoušky na tehdy jedinou slovenskou elektrotechnickou průmyslovku, kde jsem v r. 1950 odmaturoval. Samozřejmě jsem si s ostatními kolegy položil otázku jak dál. Myšlenku na studium na vysoké škole nás většina zamítla, toužili jsme dostat se do praxe, vydělávat, přísně vzato v mém případě byla tato otázka ryze akademická, otec mě už nebyl schopen na studiu finančně podporovat. A můj odborný vývoj na tomto stupni málem ustrnul.
Pro úplnost se musím zmínit o svém prvním ročním zaměstnání, byla to role technika střediska rozhlasových vysílačů Čs. rozhlasu ve Velkých Kostolanech. Dovolila mi důkladně se seznámit s technikou rozhlasového vysílání; po absolvování základní vojenské služby jsem se už k tomuto povolání nevrátil.
VR: Není mnoho těch, kteří se už v mladém věku seznámí s institucí, zvanou vězení!
IL: Bylo to zcela nevšední intermezzo, které můj další život do jisté míry ovlivnilo Asi měsíc před maturitou jsme se s jedním přítelem projeli na kole po okolí bratislavské Petržalky, tehdy ještě zcela nevýznamné osady. Psal se rok 1950 a ještě jsme netušili co toto období bude znamenat: hlídka policie nás odchytila, prý nedaleko rakouských hranic. Nepomohlo vysvětlování, skončili jsme ve vazební věznici. První návrh samosoudce byl: dva měsíce Nováky (později nechvalně proslulý pracovní tábor). Naštěstí to byl rozumný pán, nechal se obměkčit a náš případ předal vyšším instancím. Ani to nemuselo dopadnout dobře, o našem zmizení jsme nesměli podat komukoliv zprávu a rozjíždějící se mašinérie nás mohla rozdrtit podobně, jako mnoho dalších. Šťastnou náhodou nás jedna přítelkyně z bratislavské konzervatoře, která s věznicí sousedila, zahlédla z oken při procházce po vězeňském dvoře (standardní výjev, pěkně za sebou do kolečka, ruce za zády) a zmobilizovala účinnou pomoc. Po čtrnácti dnech jsem se opět dostal na svobodu, ve škole se podařilo moji absenci ututlat – pomohlo falešné lékařské vysvědčení.
VR: Příhody tohoto druhu se obvykle objevily v „kádrových materiálech“!
IL: Záznam o „podezření z pokusu překročit západní hranice“, mě doprovázel na vojenskou prezenční službu. Způsobil, že po nástupu na dvouletou vojenskou službu jsem nesměl do tzv. ŠDZ (školy důstojníků v záloze), ale skončil jsem pouze v poddůstojnícké škole v Brně. I mezi vojenskými „politruky“ byly rozumní lidé, záznam o mém pomyslném škraloupu v mých materiálech stopil, v dalším už nekomplikoval můj život. Každé zlo mívá i svoji kladnou stránku, v Brně jsem si našel manželku – nedávno jsme oslavili 55 let společného života.
VR: A začátek tvé odborné kariéry?
IL: V Brně jsem si, zcela náhodou, našel zaměstnání na výzkumném pracovišti aplikovaného energetického výzkumu, které se zabývalo rozvojem a provozem elektrických sítí a soustav, jako konstruktér elektrických a elektronických zařízení. O tomto nevšedním světě alespoň několik slov. Starou bolestí tohoto oboru byla od počátků vzniku větších elektrizačních soustav, pokrývajících celé státy a později části Evropy, nesmírná složitost, náročnost i rozsah technických a ekonomických výpočtů, které projektování a rozvoj sítí vyžadovaly. Ústav, jako jeden z mála ve světě (a o to více v „lidových demokraciích“) vyvinul a postavil na svoji dobu unikátní vědecké zařízení, analogový počítač, tzv. střídavý model velkých sítí.
Měl jsem tu čest na tomto programu spolupracovat. Pro zajímavost, pro umístění tohoto pozoruhodného zařízení bylo nutno pronajat jeden menší pavilon na tehdy nevyužívaném brněnském výstavišti, zajímalo dvě podlaží a vážilo kolem deseti tun. Řešení úlohy, kterou dnešní PC zvládá za několik málo sekund, vyžadovalo celodenní práci dvou techniků!
Byla to nesmírně zajímavá práce, pro mne však nemilé procitnutí: pochopení obrovských mezer v mých teoretických znalostech. Řešení bylo nasnadě: studium vysoké školy, ale jelikož jsem se mezitím oženil a založil rodinu, dálkové. Žel brněnská technika byla „moudrými tehdejšího světa“ zrušena, mé studium probíhalo z větší části v Praze. Šest let intenzivního studia při zaměstnání nakonec přineslo kýžený výsledek, v r. 1960 inženýrský diplom s promocí v památném Karolínu, ale hlavně nezbytné základní vědomosti pro práci, která mi byla svěřena.
Vraťme se však k mé tehdejší práci. Zmíněných vědeckých zařízení jsme postavili několik, jedno dokonce pro tehdejší NDR. Postoupil jsem i odborně, bylo mi svěřeno malé, asi desetičlenné výzkumné oddělení a koncem padesátých let jsem dostal nový úkol, postavit podobný, daleko důmyslnější počítač pro řízení provozu československých elektráren ale s použitím tradiční, tzv. analogové techniky. Ve velkém tempu můj malý, desetičlenný a - musím říci skvělý a pracovitý- tým, postavil několik prototypů budoucího zázračného stroje, některé dokonce s uplatněním nové, polovodičové techniky.
VR: Éra této techniky, analogových počítačů ale rychle skončila!
IL: V životě se někdy ocitáme na neočekávaných křižovatkách. Nutí nás zamyslet se nad cestou, kterou jsme prošli, nad tím, zda není na čase směr, opustit vyšlapaný chodník. Rozhodování není mnohdy jednoduché, nemusí být zcela jasné, která cesta nekončí ve slepé uličce.
Čím více jsem se přes dosažené výsledky rozhlížel po stránkách zahraniční literatury tím méně jsem byl přesvědčen, že postupujeme nesprávnou cestou. Nakonec, po poradě s mými spolupracovníky jsem se obrátil na tehdejšího ředitele ústavu, moudrého člověka, Doc. Kubince s návrhem, tak trochu šokujícím: zastavit výzkum, který už pohltil několik set tisíc korun, hodit za hlavu dosažené výsledky a další budoucnost této disciplíny založit na použití číslicových počítačů, které si nesměle razily cestu do života. Podotýkám, psal se rok 1960 a do ČSR byly dovezeny všeho všudy tři první stroje sovětské provenience těch nejnižších představitelných parametrů, byl to ještě hluboký počítačový středověk.
VR: Na svoji dobu to byl návrh odvážný, o číslicových počítačích v té době se toho ještě mnoho nevědělo. Jak ten svým způsobem odvážný záměr dopadl?
IL: Ještě na chvíli odbočím: ve svých patnácti letech jsem jako amatér konstruoval jeden přijímač za druhým, uměl jsem už navrhnout konstrukci elektrického transformátoru, spočítat jeho dimenzování a při bádání nad mými konstrukcemi jsem přišel s novým objevem: objevil jsem tzv. autotransformátor, který oproti klasickému řešení ušetří jedno z vinutí konstrukce. Svůj vzrušující nápad jsem si okamžitě ověřil – dokonale fungoval! Mělo to jedinou vadu: ten elektrický stroj už vymyslel někdo dávnou přede mnou! Od té doby jsem si vytvořil poučku, která se mi později mnohokrát osvědčila: nové myšlenky musejí přijít včas a pokud možno už dnes by měl člověk pochopit, co bude zítra.
A tak jsem si nějak vnitřně definoval zásadu, která mi dovolila ještě vícekrát v životě rozhodnout jak dál, zněla by: vycítit dnes, pochopit, co přinese zítřek!
Náš návrh v širším vedení ústavu narazil, nebyl zcela pochopen. Náš moudrý ředitel, Doc. Kubinec ho nicméně přijal a náš program jsme mohli velkolepým způsobem přebudovat, což fakticky znamenalo začít od nuly, dokonce méně než od nuly, o práci na počítačích jsme měli jen velmi mlhavou představu. Nutno dodat, že v r. 1960 žádná škola neposkytovala jakoukoli průpravu pro cestu, na kterou jsme se vydali. Naštěstí jsme v Brně našli několik nadšenců (na VUT a v MEZu), kteří už měli první krůčky za sebou. Symbolicky řečeno všech deset nás „usedlo znovu do školních lavic“ a intenzivně si osvojovalo zcela nový způsob myšlení, programování pro počítače.
VR: Tedy něco jako rekvalifikace!
IL: Dokonce něco více, nástup na trajektorii, která znamenala celoživotní vzdělávání! Vše kolem nás, jak výpočetní technika, tak i objekt, na který jsme zaměřili naši pozornost, se dynamicky rozvíjely. Byla to nelehká cesta, ale během čtyř let, přestože ústav ještě nevlastnil žádný počítač, jsme vytvořili sadu poměrně gramotných matematických modelů – programů, které během desítek minut zvládaly mnohonásobek toho, co se očekávalo od původně zamýšlených robustných jednoúčelových elektronických konstrukcí.
Ani osobně jsem v tomto období nelenil, absolvoval jsem aspiranturu, obhájil kandidátskou práci a jen tak navíc pro potěšení jsem si dopřál několik semestrů aplikované matematiky…
VR: Zásada, vycítit dnes, pochopit, co přinese zítřek, pokud vím, ti opět tak trochu neočekávaně přišla vhod.
IL: Život občas přináší neočekávané zvraty. Kolem roku 1964 do ústavu nastoupili tři čerství kandidáti věd, kteří vystudovali v SSSR. Vedení usoudilo, že představují ten nejvyšší rozum a měli by dostat náplň úměrnou jejich očekávané potenci. Stranicko-technická konference, kterou zorganizovalo, přišla s pozoruhodným nápadem: mé, léty osvědčené brněnské oddělení rozpustit a naši těžce vybojovanou náplň předat novým posilám ústavu do pražské pobočky (byli jsme „federální ústav“). Naštěstí jsem průběžně sledoval co se děje ve světě, kam věda kolem energetiky kráčí, kterým dalším směrem bychom měli orientovat naše úsilí. A zabojoval jsem. Opět si mi osvědčilo již zmíněné pravidlo. Naší původní náplně jsem se musel vzdát, ale přišel jsem s daleko odvážnějším: požádal jsem o svěření daleko náročnějšího nového programu, vytvořit matematické modely pro přípravu (chcete-li střednědobého i dlouhodobého) rozvoje naší elektroenergetiky. Byly to prostředky, kterými v dané době disponovaly pouze tři technické velmoci: Francie, Spojené státy a zčásti SSSR. Širší vedení ústavu nás mělo tak trochu za neodpovědné blázny, naštěstí s výjimkou již zmíněného ředitele, Doc. Kubince. Proti vůli svých nejbližších spolupracovníků náš návrh přijal a s ohledem na jeho náročnost (ve Státech potřebovali na jeho realizaci tři roky) nám poskytl na tuto práci dokonce pět let, jak s úsměvem říkal, dává nám pětiletou dobu hájení! V organizačním řádu ústavu potvrdil naši existenci se zcela novým zaměřením, se zcela novou náplní. S nadšením jsme zahájili, žel po několika málo měsících náš moudrý ochránce tragicky umřel. Nové vedení sice s nevolí, ale přece jen se rozhodlo, zřejmě dočasně akceptovat naši existenci, věděli jsme však, že spoléhat na jakoukoliv dobu hájení by bylo iluzorní, že výsledky musíme přinášet prakticky okamžitě. Podařilo se a už během roku – dvou jsme přicházeli s prvními praktickými výsledky – uplatnění našly na tehdejší Ústřední správě energetiky, která tento rozvoj měla na starosti. Každým navazujícím rokem jsme byli schopni praktické metodické nástroje této disciplíny posílit o nové prostředky, nové, stále výkonnější a matematické modely pro další navazující oblasti.
Podrobnosti nebudu rozvádět, ale v ústavu se nám tak podařilo rokem 1965 založit zcela nový vědní obor, který našel trvalý odbyt svých výsledků, postupně se rozrůstal jak věcně, tak i personálně a který existuje a prosperuje, samozřejmě na daleko vyšší úrovni a s vybavením špičkovou technickou základnou, dodnes. Naše tehdejší energetika mohla svůj plánovitý rozvoj opírat o fundované technické a ekonomické analýzy svých budoucích potřeb. Tento program jsem mohl rozvíjet až do konce osmdesátých let při rostoucí úrovni našich analýz a prognostických návrhů, pro tuto práci jsem postupně vybudoval celý odbor a má práce jako koordinátora úkolů státního plánu zahrnovala dokonce několik výzkumných pracovišť (Praha – Brno – Bratislava) a do společného programu zapojovala na 70 pracovníků.
Už jen pro úplnost dodám: roku 1978 jsem díky zmíněným výsledkům, publikovaným v mnoha odborných časopisech a sbornících, dosáhl hodnosti doktora věd (další promoce mě opět přivedla do Karolína), vychoval jsem několik vědeckých i inženýrských pracovníků…
VR: Tvůj příběh ještě zdaleka nekončí!
Má další životní křižovatka se musela vypořádat se dvěma vlivy: vznikem nároku na důchod a dalším přemítáním o budoucích cestách naší elektroenergetiky.
Během těch desítek let jsem poznával, jak je náročné umění odejít z postavení, k němuž se člověk léta dopracovával, nebo možná spíše ustoupit do pozadí v okamžiku, kdy ubývá sil a energie, schopností, poprat se se složitostmi života. Nerozhodoval jsem se dlouho. S malým předstihem, asi rok před vznikem nároku na důchod jsem požádal vedení o jmenování svého nástupce. Výběr byl snadný, vychoval jsem několik schopných spolupracovníků a můj nástupce, Jiří Jež moje očekávání i očekávání ústavu bohatě splnil. Přišel rok 1989 a já jsem vzdal vedoucího postavení a pokračoval už pouze formou samostatného vědeckého pracovníka, poradce…
Po třetí jsem se v téže době však vrátil k mému osvědčenému pravidlu: vycítit dnes, co bude zítra. Spolu s dalšími kolegami jsme v této době dospěli k přesvědčení, že budoucnost československé elektroenergetiky je v její výrazné spolupráci s elektrizačními soustavami západní Evropy, v jejím masivním propojení s těmito soustavami, v přizpůsobení techniky řízení naší soustavy úrovni propojených sítí západní Evropy, tehdy označované UCPTE. Přišel čas, získat pro tuto myšlenku čs. orgány, které rozhodovaly o zaměření aplikovaného výzkumu v elektroenergetice. Zdůrazňuji, že to bylo začátkem a v průběhu roku 1989, kdy ještě nikdo netušil, jaké události nás koncem roku očekávají.
Dalo to nemálo úsilí, ale v průběhu roku 1989 jsme dokázali přesvědčit tehdejší Státní plánovací komisi a FMTIR, aby vypsali nový rozsáhlý úkol vědy a techniky, technickou přípravu čsl. elektrizační soustavy na paralelní spolupráci se soustavami západní Evropy a připravili podrobnou technickou i ekonomickou specifikaci tohoto záměru. Netušili jsme, s jakým vřele přijatým vkladem uvítáme rok 1990.
Spolupráce na formulaci a prosazení tohoto úkolu do státního plánu byly jakýmsi mým dárkem mému nástupci i mému někdejšímu kolektivu, který jsem jim při odchodu do důchodu věnoval.
VR: Odchod do důchodu znamená pro mnohé založit ruce v klín, věnovat se koníčkům, turistice. Co ten tvůj?
IR: Vědecký pracovník však od své práce ani v pokročilém věku neodchází zcela. Ale rok 1989 otevřel nové možnosti. Do důchodu jsem odešel pouze formálně, založil jsem drobnou poradenskou firmu, která ještě několik let intenzivně spolupracovala na zmíněném úkolu, který vytvořil ve spolupráci s řadou významných organizací čsl. elektroenergetiky podmínky, aby se naše elektrizační soustava postupně stala plnohodnotnou součástí energetiky evropské.
Ale neočekávané zvraty pokračovaly. Můj mateřský ústav (spíše jeho úzkoprsý ředitel pobočky) v průběhu těch desítek let spolupráce nebyl ke mně příliš štědrý, pokud jde o zahraniční cesty. Atraktivní cesty na západ stačili obsadit vedoucí pracovníci ústředního ředitelství a můj brněnský ředitel, na mne se dostalo spíše výjimečně, zpravidla na přímé pozvání některé západní instituce. Má žena s úsměvem poznamenávala: ty smíš jenom na Sibiř! (Měla tak trochu pravdu, ale mé četné cesty do Irkutska, do jednoho ze sídel Sibiřské akademie věd, rozhodně patřily k těm nejhodnotnějším – nehledě na krásy jeho okolí, legendární Bajkal, okolní tajgu, apod.).
Psal se rok 1994, bylo mi 64 a někteří brněnští kolegové za mnou přišli s překvapivou výzvou, abych se ucházel o projekt, vypsaný Evropskou komisí, zřídit v Rumunsku koordinační středisko pro řízení tzv. nadnárodních energetických projektů PHARE. První kolo výběrového řízení obeslalo jedno sto firem z celé Evropy, a jak se dalo očekávat, náš návrh, na jehož přípravu jsme měli minimum času a znalostí, v tomto prvním kole neuspěl. Jednotlivá firma neměla v náročné soutěži šanci. Jen o několik dnů se mi ozval jiný, pražský ústav aplikovaného výzkumu. Úspěšně prošel prvním kolem téhož výběrového řízení a dostal se mezi vybraných deset uchazečů; postupoval promyšleněji a svoji účast v soutěži opíral o mezinárodní konsorcium pěti firem, jeho tichým společníkem se stala francouzská firma se zkušenostmi s projekty Evropské komise. Požádali mě, abych je ve druhém kole výběrového řízení zastupoval. Příprava, na kterou jsem tentokrát měl asi dva měsíce, byla náročná, zdokonalit angličtinu, ujasnit si co je Evropská unie, Evropská komise, pravidla zacházení s programy a projekty Komise. Postavit projekt našeho postupu, který by výběrovou komisi, v níž měli hlavní slovo představitelé Evropské komise, přesvědčil. (V této přípravě mi mimořádně pomohl expert EK, Giovanni Caprioglio, o němž se tvrdívalo, že je schopen vyhrát jakýkoliv tender). Byl to menší zázrak, ale závěrečné kolo výběrového řízení jsme vyhráli. V říjnu téhož roku jsem přistál v Bukurešti na letišti Otopeni, abych zahájil neobvyklou misi jako vedoucí malého mezinárodního týmu střediska PCU - Programme Coordination Unit, které jsem měl vybudovat pod záštitou rumunského Ministerstva průmyslu a obchodu.
VR: Zajímavá etapa jednoho odborného života! Můžeš ji trochu charakterizovat?
IL: Rumuni a konec konců ani české finanční ústavy se neukázali jako nejlepší partneři. Náš patron, náměstek ministra nám přidělil ty nejhorší kanceláře s rozpadajícím se, špinavým nábytkem. Museli jsme vše rekonstruovat (elektroinstalaci, omítky, malování), nově vybavit. U nás doma se dlouho nedařilo získat bankovní záruku na profinancování střediska s rozpočtem asi 1,3 mil Ecu (předchůdce Eura) a téměř půl roku nás musely dotovat naše mateřské firmy.
Pracovat se samozřejmě muselo naplno, první dva měsíce se náš malý tým (technický expert z Bulharska, finanční expert z Polska, můj asistent, ekonomka a sekretářka z Rumunska) scházel denně v mém bytě. Pracovali jsme na vypůjčených počítačích, ten naoko nejkvalitnější nám pronajala ochotná rumunská firma. Přesto se zdálo, že k Novému roku budeme moci v Bruselu ohlásit úspěšný start střediska, když díky vírům, dodaným s počítačem se všechny naše počítače dokonale zhroutily. Trvalo téměř půl roku, než se bariery zajímavého projektu podařilo překonat. Čím vším jsme se zabývali? Vůbec mě nepřekvapilo ani nezaskočilo, že jedním z prvních projektů, které jsme dostali za úkol připravit, byla studie proveditelnosti paralelního propojení a spolupráce elektrizačních soustav střední Evropy – něco, čím jsem se zabýval po roce 1989 v měřítku Československa, se ke mně vrátilo na daleko vyšší úrovni (později jsme podobný projekt připravili pro soustavy Balkánu). Formulovali jsme technická zadání energetických projektů pro postkomunistické země, jejich rozpočet, vypisovali a hodnotili výběrová řízení, ve spolupráci s řídícími komisemi projektů koordinovali a kontrolovali průběh prací, pořádali plenární zasedání programu a hlavně jsme byli v neustálém kontaktu s národními středisky PHARE v tehdy celkem 13 zemích Pobaltí, střední Evropy, Balkánu, i s řešiteli projektů, povětšinou v zemích západní Evropy, s Bruselem…Můj cestovní deník byl mimořádně bohatý, za jeden a půl roku jsem jakoby dvakrát obletěl zeměkouli, přestože jsem si pro osobní koordinaci převzal dohled pouze nad ČR, Slovenskem a Maďarskem. Pravidelně jsem samozřejmě navštěvoval Brusel a jen občas partnery v Německu, Rakousku, Francii, Itálii, Polsku…
Po jeden a půl roce jsem požádal o vystřídání. Svému nástupci jsem přenechal bezvadně fungující středisko, dokonale vybavené moderními počítači, faxem, kancelářskou technikou, jehož možnosti jsme ještě rozšířili o řidiče /asistenta a služební automobil. Další rok a půl jsem už asistoval pouze na dálku jako tzv. krátkodobý expert.
VR: Tento program jsi opouštěl ve svých 66, v duchu připraven věnovat se už naplno koníčkům!
IL: Musel jsem je ještě na čas odložit. Po návratu se na mne obrátila moje někdejší mateřská organizace se žádostí, abych převzal péči o několikaletý projekt postupného zdokonalování tarifů elektrické energie, analýz vývoje trhu s elektřinou v západní Evropě, činnosti Evropské komise a jejích orgánů v oblasti energetiky a navazující přípravy české elektroenergetiky na plné otevření trhu s elektřinou. Cítil jsem v sobě ještě stále dostatek energie, podložené zkušenostmi a souhlasil. Napojil jsem se na činnost útvaru pokračovatelů mé práce. Doba, která přišla, dovolila spolupracovat na velkých projektech velmi účinně, převážně doma, s využitím výkonného počítače a internetu pro denní styk s mateřským pracovištěm. Tato závěrečná etapa mé kariéry trvala téměř deset let.
Ve svých 74 jsem usoudil, že každodenní péči o tyto oblasti bych měl přenechat svým mladým kolegům (byli na tuto úlohu dokonale připraveny). Od té doby si ponechávám pro potěšení už jen maličkosti. Proanalyzovat výsledky Světových energetických konferencí, generálních zasedání Mezinárodní konference o velkých sítích (CIGRE), porozhlédnout se, jak se vyvíjí elektroenergetika našich sousedů, Německa a Rakouska (ale např. i Maďarska), co je nového v orgánech Evropské komise, co zajímavého publikovala její statistická organizace Eurostat… A samozřejmě se intenzivně věnuji svým koníčkům, fotografii, videu, hudbě, internetu…Vždyť lidský život má tolik zajímavých stránek.
VR: Ještě mě zaujali poznámky o tvém nevšedním koníčku!
IL: Můj život, mé zaměření, má praxe, mé koníčky mi poskytly nepřeberné množství podnětů a materiálů pro popularizaci vědy a techniky. Kolem roku 1967 náš ústav navštívil redaktor brněnského rozhlasu Přemysl Matula, aby o naší práci natočil pro brněnskou redakci vědy a techniky reportáž. Nevím, kdo přišel s nápadem na spolupráci. Padli jsme si do noty, navázali jsme součinnost, byla stále užší a užší a pokračovala (později i s jeho nástupcem Michalem Plachým) asi do roku 1992, kdy rozhlas výrazně změnil zaměření a pojetí svých pořadů. V mém archivu zaznamenávám neuvěřitelné číslo asi 440 rozhlasových pořadů, které jsem napsal a část natočil, které brněnská stanice odvysílala.
(Už jen pro úplnost. Jsem autorem asi dvou set časopiseckých článků a příspěvků na vědecké konference (část v cizině), dvou knih, spoluautorem vysokoškolské učebnice Ekonomika řízení elektroenergetiky).
